Fotografie zachycují portréty stoletých Čechů. V současnosti jich v zemi žije přes 1200. Za padesát let jejich počet přesáhne 14 tisíc. Jak se tito lidé dívají na svůj život po takové době? Většina z těch, které jsem oslovil, se shoduje v tom, že s rostoucím věkem stárneme rychleji; až nakonec život uplyne v okamžiku. Čas se tedy smrskává stejně jako tváře starých lidí. Zajímalo mě, co se na člověku za tak dlouhou dobu, a přesto v tak krátkém zlomku času, změní a co v něm zůstane. Zajímalo mě také, jak moc tíží samota stáří a jaké vzpomínky zůstanou ve stoleté mysli.

Soubor komparativních fotografií archivních portrétů z rodinného alba a současných portrétů v aktuálním čase zkoumá podobu i rozdíly nejen ve vnějším vzhledu, ale spíše ve fyziognomii. Charakter osobnosti se životem jistě proměňuje, ale její individuální podstata jakoby zůstávala zakořeněna hluboko v propasti času.

Dvojice portrétů doplňují stručná fakta z fyzického i psychického světa portrétovaných.

Marie Fejfarová, (manželka kardiologa Zdeňka Fejfara), *1912  
Vlevo spálená osobní historie, vpravo 101 let

Bývalé povolání: 
instruktorka tělovýchovy na stadioně Strahov
Současné bydliště: řadový dům od syna v Čelechovicích na Hané 
Současná záliba: četba anglické a francouzské literatury, pojmenováváni věcí v cizím jazyce
Vztah s potomky: bezdětná
Nezapomenutelná vzpomínka: schovávání se ve sklepě mezi uhlím - poprvé před nacisty v roce 1939, podruhé před Rusy v roce 1945; cestování s manželem po světě (pěšinky v japonských zahradách, cvrkot Hong-Kongu, chudá večeře v africkém slumu versus recepce u španělského královského páru), rozmanitost kultur  
Přání:  usnout a neprobudit se



Poznámka: 

Do svých 101 let bydlela v luxusní vile po manželovi v pražské čtvrti Hanspaulka. Jednoho dne se rozhodla odejít. Spálila všechny materiální vzpomínky (korespondenci, deníky, fotografie) a s kartáčkem na zuby a županem zaklepala u dveří bubenečské LDN. Vilu s nábytkem, garderobou, knihovnou, apod. přenechala “známým” za to, že se o ni v LDN postarají. Jednou ji přinesli štrůdl, víc se neukázali, ve vile bydlí.

“Holt když něco dáte, nesmíte počítat s tím, že se Vám to nějak vrátí. A když něco dostanete, nemůžete počítat s tím, že si to vezmete do hrobu...”