Fotografie zachycují portréty stoletých Čechů. V současnosti jich v zemi žije přes 1200. Za padesát let jejich počet přesáhne 14 tisíc. Jak se tito lidé dívají na svůj život po takové době? Většina z těch, které jsem oslovil, se shoduje v tom, že s rostoucím věkem stárneme rychleji; až nakonec život uplyne v okamžiku. Čas se tedy smrskává stejně jako tváře starých lidí. Zajímalo mě, co se na člověku za tak dlouhou dobu, a přesto v tak krátkém zlomku času, změní a co v něm zůstane. Zajímalo mě také, jak moc tíží samota stáří a jaké vzpomínky zůstanou ve stoleté mysli.

Soubor komparativních fotografií archivních portrétů z rodinného alba a současných portrétů v aktuálním čase zkoumá podobu i rozdíly nejen ve vnějším vzhledu, ale spíše ve fyziognomii. Charakter osobnosti se životem jistě proměňuje, ale její individuální podstata jakoby zůstávala zakořeněna hluboko v propasti času.

Dvojice portrétů doplňují stručná fakta z fyzického i psychického světa portrétovaných.

Ludmila Vysloužilová *1912 Kromsín
Vlevo 23 let (dárek pro budoucího manžela), vpravo 101 let 

Bývalé povolání: 
hospodářka na domácím statku, chůva
Současné bydliště: řadový dům od syna v Čelechovicích na Hané 
Současná záliba: štípání dříví, odmetání sněhu, práce kolem domu
Vztah s potomky: velmi dobrý – bydlí se synem na důchodě, druhým synem pravidelně navštěvována 
Nezapomenutelná vzpomínka: manžel jako zlatý člověk (zemřel před šedesáti lety, znovu se neprovdala – slíbila věrnost a lepšího by nenašla); z dětství ježdění na kládách při svážení dřeva na saních
Přání:  zdraví pro své dva syny